Blog pro ženy s dětmi i bez nich, ale i pro muže

Je mi třiatřicet a nemám dítě

15. března 2006 v 15:43
Jsem žena, je mi třiatřicet, a nemám dítě. Mám hodně kamarádek, známých, od dětství i odnedávna, a všechny v mém věku, kromě jedné, která po tom velice touží, už porodily. Ani jedna z nich není od té doby šťastnější než před tím.
Jsem žena, je mi třiatřicet, a nemám dítě. Mám hodně kamarádek, známých, od dětství i odnedávna, a všechny v mém věku, kromě jedné, která po tom velice touží, už porodily. Ani jedna z nich není od té doby šťastnější než před tím. Mám rodiče a kolegy, a všichni se diví, všichni mi přinášejí spoustu argumentů, všichni nade mnou s menším či větším údivem pokyvují hlavou. No jo, ona je sobecká, egocentrická, neschopná...
Hodně to bolí. Přemýšlím nad tím, co říkají, a dívám se na realitu kolem sebe. Čím dál víc vidím, že to, co považujeme za samozřejmé, a čím všichni vesele argumentují, neodpovídá tomu, co se kolem mě skutečně odehrává. Potřebuju se o svoje pocity a myšlenky podělit.
První argument, kterému je opravdu těžké odolat, je, že abych věděla, co to je být žena, musím poznat, co je to být matka. Že až potom, až jednou TO všechno pochopím. A já zatím kolem sebe vidím kamarádky, které se donedávna cítily jako ženy, ale teď se s manželem rozhodně milovat nechtějí a připadají si jako chodící mlékárna (to cituju jednu z nich, další se smíchem či s hořkým úsměvem potvrdily, že je to tak). Jsou šťastné, že je dítě zdravé, že mu vyrostly zoubky a už v noci spí i několik hodin v jednom kuse. Mluví většinou o tom, kolik slov a kroků už jejich dítě zvládne... A jen ty odvážnější pozdě večer dodají, že se jim stýská po jejich vlastním životě. Já vím, že to štěstí nad maličkým rostoucím člověkem je opravdové. Proč mi ale ony nevěří, že moje štěstí má stejnou hodnotu? Napadá mě, že by mi se svým štěstím přály i svoje bezesné noci, svůj strach o život dítěte, svoje jednotvárné dny. Když přece něco, co udělám, a co změní můj život od základů, udělají všichni ostatní, je mi v tom líp, ne?
A pak... jejich dítě? Opravdu jim ti bezmocní tvorečkové patří? Zdánlivě patří. Jak je to sladké, mít někoho, kdo je na mně závislý, kdo má jen mě, kdo je můj... Protože z milence je dávno manžel, a ten už není můj, ten už zůstává v práci jak jen to jde, a když přijde, vyčítá mi, že chtěl ženu a má místo toho doma... mlíkárnu. Ano, je i pár žen, které dítěti nepropadly, žijí dál "svůj" život. Nebude jim ale dítě, až už nebude dítětem, vyčítat, že mu nedaly, co měly? Ono se přece neprosilo, aby bylo přivedeno na tento svět. A když už jsme si ho sem vzali, proč jsme mu pak utekli do práce?
Nejsem žádná chladná žena, která nesnáší děti. Nejsem kariéristka. Měla jsem poměrně šťastné dětství, tedy asi jako všechny děti z 'normálních' rodin. Ráda trávím čas s dětmi svých kamarádek. Buší mi srdce, když mi dítě usne v náručí. Považuju děti za zázrak, jsou čisté a opravdové a tak krásně nám nastavují zrcadlo, když nás nevědomky kopírují v našich slabostech i kráse. Jen mi přijde nespravedlivé takového člověka zplodit, a pak mu vnutit svojí vůli, svůj pohled na svět a ještě si kamarádkám stěžovat, jaká je to dřina. Přijde mi nefér zpupně ho považovat za svůj majetek, za něco, co je třeba zformovat, dotvořit, vychovat (znova citát, tentokrát jednoho nadšeného otce). Cítím, že je potřeba jen ho milovat, všechno ostatní už si přineslo s sebou. Jen ho milovat a naučit ho zacházet s vlastními pocity a emocemi, aby mohlo bez krunýře a bez zbytečného strachu jít svou cestou. Věřím, že dítě je velká škola lásky, velmi silná, protože když do ní jednou vstoupíme, nelze vystoupit.
Můj kolega říká, že dítě ho naučilo brát život tak, jak přichází, žít v současnosti. A já si myslím, že uhodil hřebík na hlavičku. Děti dostáváme proto, abychom se něco naučili. Jsme totiž velmi zabednění, a nechce se nám na životě, názorech a postojích, nic měnit. Dítě to všechno převrátí naruby a vzhůru nohama. S ním musíme znovu obživnout a vydat se po proudu. Musíme dělat, co bychom jinak nedělali, a najednou je život plnější, dává smysl: protože se vyvíjíme, měníme a učíme…
Věřím, že totéž jde zvládnout i bez dítěte, že u mého růstu nemusí asistovat malý, zpočátku bezmocný, tvor, kterého si přivlastním, a na kterém si zahojím svoje bolesti z toho, že se nemohu spolehnout, že někdy někdo se mnou zůstane napořád, a z toho, že mě nikdy nikdo (ani moji rodiče) nedovedl mít opravdu rád tak, jak jsem. Človíček, který mě naučí, že život je proměnlivý a nevypočitatelný a že jsou na tomhle krásném světě jiné věci k žasnutí než suma na výplatní pásce, absolutní pocit nezávislosti nebo skvělá kariéra.
Cítím, že mít nebo nemít děti je velké životní rozhodnutí, a vidím, že ne každý ho provádí vědomě, tedy s vědomím svých motivací a přijetím možných důsledků. Pracuju na sobě a věřím, že se takového začátku další dobrodružné cesty brzy dočkám. Ne proto, abych se dozvěděla, co to znamená být žena, ale proto, že se mám ze sebe o co podělit s malým novým obyvatelem týhle planety.
Vlastně vás chci poprosit o shovívavost s těmi druhými. O respekt mezi táborem matek a těch, co ještě matkami nejsou, i když na to "mají věk". Je snadné někoho posoudit a odsoudit. Jsme zvyklí obhájit svojí situaci tím, že shodíme situaci někoho jiného. Ale možností, jak žít šťastný život je mnoho a respektem k těm "jiným" možná mohu získat víc lásky i pro ten "svůj".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama