Blog pro ženy s dětmi i bez nich, ale i pro muže

LÁSKA PŘES INTERNET

20. března 2006 v 7:59
Trvání příběhu(skutečnosti): od květena roku 2000 do srpna roku 2001

No konečně. Je přestávka a v audio učebně naší školy, která skrývá mimo jiné i dvacet špičkových počítačů, sedí všemi oblíbený a velmi mladý učitel výpočetní techniky a náruživě buší do klávesnice.Po mojí obvyklé otázce:"Můžu?" s úsměvem kývne hlavou a já s díky usedám za první "kompjůtr", který mi přijde pod ruku…
Tak taková jsem já. Místo toho, abych se o přestávkách poctivě připravovala na další hodinu, drbala učitele nebo prostě jen tak seděla a pobírala síly, jsem pokaždé vklouzla do audia, kam nikdo z nás, žáčků, nesměl, a spolu s již výše uvedeným učitelem Ivanem jsme nerušeně surfovali po Internetíku.
Když Ivan nastoupil do našeho ústavu, kterému každý tak honosně říká ŠKOLA, bylo mu nějakých dvacet let, sotva dokončil střední školu. Byl už od pohledu těžkej pohodář, měl hnědý očka a moc pěkný, až pod lopatky dlouhý vlasy. Jak jsme z něj později dostali, učení má jako civilku a na vojnu nešel právě kvůli těm vlasům :)
Celá škola ho milovala! Všichni mu směli tykat, byl to spíš kamarád než učitel. My, jako nejhorší třída na škole, jsme při jeho hodinách mlčeli jako hrob a poslouchali jeho prudce slangový výklad učiva, který se tu a tam prolínal velice zajímavými výrazy! :-D
Za přestávku jsem si obvykle stihla zkontrolovat poštu, odepsat NetFriendům, zaskočit na Chat, kde už na mě čekal houf vášnivých Internetových maniaků, ale i vyhledat zajímavé články ze světa.
Jednou jsem tak zase zasedla k počítači, najela si na svou poštu a mezi několika novými mailíky se krčil jeden od někoho pro mě naprosto neznámýho - A*N*D*R*É*H*O*! Kdo to může být??? "Ivo, mám tu nějakýho osamělce, vrhám se na něj!" křikla jsem na mou dlouholetou ( o několik počítačů dál sedící ) kámošku, která byla do svého monitoru stejně zažraná jako já. "Bůh ti žehnej, děvenko!" prohodila ve stylu Cecilky ze Slunce, sena, … Fajn, dvojí kliknutí a…
"Ahoj Andrejko!
Určitě se divíš, kdo Ti píše… A jak jsem získal Tvoji adresu? No to je moje tajemství… Rád bych Ti o sobě něco napsal…"
Něco! Napsal mi úplně všechno, mimo jiné i to, že se jmenuje Ondra, má tajemně tmavě hnědé oči, černé vlasy, je mu 18 let a studuje elektrotechnickou průmyslovku v Chomutově - o 20 kilometrů vzdálenějším městě. Prozradil mi i to, že se s ním prvního máje rozešla jeho láska a jeho to moc bolelo, a tak si stáhnul Internetové adresy všech holek z jednoho nejmenovaného chatu a každé z nich napsal podobného mailíka jako mně, s tím, že hledá kamarádky na dopisování. Zdál se mi dost sympatický, a tak jsem mu odepsala. Byl to megadlouhý dopísek, ve kterém jsem o sobě napsala naprosto všechno, na co jsem si v tu chvíli vzpomněla. Co miluju, co nesnáším, co mě baví a nebaví, co ráda jím a piju, poslouchám a dělám, prostě všechno! Za pár dní mi přišla nadšená odpověď, a tak jsme si začali velice aktivně mailovat a já se o něm dovídala čím dál víc.
Protože jsem člověk, který rád provokuje, začala jsem ho prozvánět na jeho mobilní telefon. Tůt a konec. On mi to pokaždé oplatil a takhle jsme dokázali blbnout třeba celé odpoledne.
Další den jsem se opět posadila k telefonu s vyhlídkou příjemně stráveného odpoledne, prozvonila jsem Ondru a za několik sekund se rozpípal telefon…
A sakra, to není jenom prozvánění, ten foun drnčí dál!!! Co teď? Zvednout či nezvednout… "Ne, nezvednu ho," rozhodla jsem se a počítala, jak velkou má výdrž, chlapec. Když už to zvonilo poosmnácté, řekla jsem si, že ho nebudu dál trápit a zvedla jsem sluchátko. "Horká linka, co si budeš přát? " ohlásila jsem se co nejerotičtějším hlasem. Na druhém konci to zachrastilo a já poprvé uslyšela Ondrův hlas: "To jsi ty?" "No jasně!" odpověděla jsem mu. Co nastalo pak, by se dalo nazvat jako velice trapné ticho! Oba jsme byli zaskočeni nečekaným a hlavně naším prvním rozhovorem ( pokud se to rozpačité nadhazování záchranných témat dá vůbec nazvat rozhovorem! ) a absolutně jsme nevěděli, o čem se spolu bavit! Ani už si nepamatuju, jak se nám podařil ten "špičkový" telefonát ukončit, ale co vím jistě je to, že mě rázem o Ondru přešel veškerý zájem!
Crrrrrr! Crrrrrr!
"Obsluha raket - země - vzduch!" ohlásím se poslušně.
"Ahoj, tady Ondra… " Oú! Co teď?!? "To zase dopadne, polož to!" našeptával mi vnitřní hlásek. "Dej mu šanci, stejně ho nikdy neuvidíš!" přemlouval mě hlas druhý. No tak teda jo, dostane šanci. "Jé, čááááu, ty sis vzpomněl?" začala jsem náš v pořadí druhý "rozhovor". JENŽE!!! Jsme se teda pořádně rozjeli a povídali si a povídali až uplynulo deset minut, dvacet minut a nám se pořád nechtělo skončit!
Takhle to pak probíhalo pokaždé. Nekonečně dlouhé telefonáty plné srandy a my jsme si začali uvědomovat, že si obrovsky rozumíme. Každý z nás to cítil, i když jsme si to navzájem neřekli.
Jednoho krásného dne jsem se rozhodla poslat mu fotku. A tím to vlastně všechno začalo: Hned mi volal, byl nadšením celý bez sebe, pořád na mě pěl chvály a začal nenápadně prosit o schůzku. Bylo to na mě moc rychlé, a tak jsem tvrdohlavě odmítala, ale on byl neodbytný, za každou cenu mě chtěl vidět live. Zasypával mě spoustou něžných mailíků, ze kterých byla cítit jeho citlivost a jemnost, prostě on… začínal se mi líbit!!!
Zanedlouho mi přišel nádherný mail, začínající slovy:"Nevím,co se se mnou děje, ale asi jsem se do Tebe zamiloval… "Bylo to tak krásné!! Mé štěstí neznalo mezí, pořád jsem si tu větu četla dokolečka a nemohla se jí nabažit. Vážně mě potěšila, protože jí člověk neslýchá každý den a když vám jí ještě k tomu napíše někdo, kdo se vám líbí…
Pak přišel Den dětí. Už od páté třídy máme stejného třídního a taky každý rok 1.června na školní zahradě opékáme buštíky. A letos? Připravil nám vskutku neobvyklý program, který nikdo nečekal! My jsme… PEKLI BUŘTY NA ŠKOLNÍ ZAHRADĚ!!! Ach jo, tak to je teda paráda, mumlala jsem a šla jsem se pohodlně usadit pod právě plodící třešeň, kde už zbytek třídy probíral nějaký ( určitě velice závažný ) problém. Nastavila jsem tvář slunci a se zavřenýma očima jsem myslela na Ondráška, copak asi dělá… Když jsem si najednou všimla, jak si jedno individuum hraje s mobilem. Hlavou mi bleskl nápad, totiž vyzkoušet, jestli je drahý Ondrášek opravdu tak věrný, jak mi psal. "Jindro, prdelko, že mi na chviličku půjčíš telefon, viď?" Bez mrknutí oka mi ho podal a já už v hlavě kula pikle. Číslo Jindrovo phonu neznal, tak nebude vědět, že jsem to já, tak uvidíme: " AHOJ BROUČKU! MOC SE MI LÍBÍŠ, CHTĚLA BYCH TĚ POZNAT! ZAVOLEJ MI! " zněla moje SMSka. Odeslala jsem ji na pro mě tak známé číslo a čekala, jestli odpoví. Píp, píp - zpráva! Zbrkle ji vyzvedávám a zaraženě čtu: "AHOJ "LÁSKO"! MYSLÍŠ TO VÁŽNĚ? KDO JSI, SMÍM-LI SE PTÁT? ODKUD MÁŠ MOJE ČÍSLO? TEĎ NEMŮŽU, ALE POZDĚJI URČITĚ ZAVOLÁM!" Au… Tak není věrný… Proč to na mě celou dobu hrál? Proč mě tak oblboval? "DOBŘE, JE MI TO JASNÝ. TO JSEM JÁ, ANDREJKA. ZROVNA JSEM ZA TEBOU CHTĚLA JET, ALE PO TOMHLE V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEJEDU," odepsala jsem mu. Na to mi začala chodit jedna zpráva za druhou, ve kterých mě přesvědčoval, že to nic neznamenalo, to slovo "lásko" bylo v uvozovkách, takže bylo myšleno ironicky, pořád se mi omlouval a byl celý nešťastný.
Ve dvě hodiny, když už jsem byla ze školy doma, začal zvonit telefon. "Klub osamělých srdcí," zvedla jsem sluchátko. "Já jsem taky osamělej…" ozvalo se na druhé straně. Ondra, kdo jiný. Co mu na to odpovědět? Nic, usoudila jsem, a tak jsem mlčela a on mi začal dokolečka opakovat, že to byla úplně bezvýznamná SMSka, že si myslel, že si z něj dělají kamarádi legraci. Byl šíleně smutný a bezradný a mě ho bylo na jednu stranu líto, ale na druhou mě pořádně mrzelo, že mě tak zklamal. Večer mě kámoška vytáhla do kina jako naschvál na Romea s Julií. Snažila jsem se na ty dva soustředit, ovšem marná snaha. Pořád se mi do mysli drala ta zatracená esemeska.
Den nato mi přišel dvanáctistránkový mail, ve kterém mi všechno dopodrobna vysvětlil. V tu ránu mu bylo odpuštěno, protože jsem poznala, že moc dobře věděl, proč píše právě takovou odpověď na tu mojí zprávu. O pár dní před tím na něj totiž kluci ze třídy ušili boudu a napsali mu podobnu textovku, jako byla ta moje a on si tím pádem myslel, že to jsou zase oni. Jak jsem tak seděla v křesle u zapnutého rádia a přemýšlela nad Ondrou, najednou z éteru slyším jeho jméno. "Další přáníčko je od Ondry z Chomutova pro jeho Andrejku, které chce tímto říci, že ji šíleně miluje a moc se jí omlouvá za to, jak jí ublížil! " Srdíčko mi buší na plné obrátky, panebože, to bylo fakt pro mě? Nevěřím svým uším! Teda ten kluk mi čte myšlenky! Hned jsem mu napsala na mobil: "ONDRÁŠKU… PŘES TO PŘEZE VŠECHNO… MILUJU TĚ!" A bylo to. Od té doby mi chodily samé krásně zamilované mailíky, ve kterých mi vyznával lásku a zval mě k němu do Chomutova, naše telefonáty začínaly slovy:"Ahoj lásko…" Byla jsem šťastná jako bleška i když jsem se občas sama sobě divila, jak můžu milovat někoho, o kom ani nevím, jak vypadá! Ale jak prohlásil někdo hodně chytrý - "Krása není hlavní " a to je stoprocentní pravda! Moc se mi líbilo, jak cítí, jak přemýšlí, jak se chová a tím mě fakt dostal.
Uběhl asi týden, byl zrovna pátek po poledni a my s kámoškou ležely rozvalený na koupališti u bazénu.
" Ivo, víš co mě napadlo?" řekla jsem.
" Pěkně to sluníčko hřeje, snad se nespálím, " ona na to.
"Asi dneska pojedu za Ondrou…" mumlám si zamyšleně.
"Voda je taky jako led, no moc se mi tam nechce!"
"Už ho chci konečně vidět! Hotovka, jedu! Co na to říkáš?"
Iva: "Co? Říkala jsi něco?"
"Ani ne," zabořila jsem odevzdaně hlavu do ručníku. Ta mi teda dodala odvahu! No co, už jsem se rozhodla. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy mu oznámím, že jsem za hodinku u něj. Když ta chvíle nadešla a já mu to řekla, byl nadšený! Dohodli jsme se na tom, jak se poznáme a já mohla vrazit. Vlastně jsem vyrazila až po dvacetiminutovém zmatkování, kdy jsem nevěděla, jestli se nejdřív nalíčit nebo obléct, všechno mi padalo z rukou, nešel mi zapnout zip na sukni, no znáte to. Když jsem se konečně vymotala z baráku a můj pohled padl na zastávku, s hysterií jsem zjistila, že už tam autobus stojí! Běžela jsem nadzvukovou rychlostí, abych ho stihla a když už jsem byla dva metry od dvířek, udělaly tssss, zavřely se a ten pekelnej stroj klidně odjel!!! Chvíli jsem stála, koukala jsem za ním a přemýšlela, co budu dělat... Po chvíli mi došlo, že nejrozumnější asi bude podívat se kdy jede další. Za patnáct minut, hm, snad mi zatím Ondrášek nikam neuteče. Odběhla jsem se zatím domů doupravit a pak, dokonale připravená, jsem se vracela zpátky na autobusovou zastávku. Po chvíli jsem sebou konečně švihla do sedadla a celých těch dvacet kilometrů jsem přemýšlela, jak to naše první rande asi dopadne, o čem si budeme povídat, kam půjdeme…
A už jsme přijížděli na chomutovský autobusák. Nádech… a je to tady. Seskočila jsem tři schůdky, rozhlídla jsem se a přede mě přestoupil štíhlý, sportovně oblečený, černovlasý a sakra pěkný kluk!! Wááááááu!
"Tak to jsi ty?" usmál se.
"To jsem já," oplatila jsem mu úsměv. Pomalinku jsme se k sobě přiblížili a naše rty se spojily. Poprvé. Teda lidičky, to vám byl pocit! Vůbec nás nezajímalo, že stojíme na jednom z nejfrekventovanějších míst, okolní svět jakoby nebyl - byli jsme jenom my dva. Po krásném uvítání jsme ruku v ruce nabrali směr městský park, kde jsme se usadili na odlehlou lavičku a probírali jsme školu, rodiče, muziku, prostě život. Bylo mi s ním hezky, byl moc milý a skvěle se s ním povídalo, ostatně takový byl přece i v mailech a telefonátech! Pořád mi do ouška šeptal zamilované větičky, které mi jen dokazovaly, že mě má opravdu rád. Čas nás ale tlačil, a tak jsme se rozloučili a já odjela zase domů. Nechala jsem si hlavu otloukat o okno autobusu a s úsměvem na rtech jsem si znovu a znovu v hlavě přehrávala průběh celého odpoledne. Byla jsem nadmíru spokojená! A obrovsky zamilovaná…
Pak nadešel čas prázdnin. Ondrášek za mnou jezdil skoro každý den, chodili jsme na koupaliště, do přírody, na výstavy, do ZOO, prostě byli jsme pořád spolu. Tím těžší je to pro nás teď, když začal další školní rok. Dělí nás dvacet kilometrů a oba máme dost učení, a tak jsme se rozhodli, že budeme rozumní a budeme se scházet jen jednou týdně. Nečekala jsem ale, že bude tak těžké vydržet bez něj sedm dní. Naštěstí jsme si během prázdnin stihli vybudovat silnou lásku, kterou jen tak někdo nebo něco nezničí. Teď spolu chodíme skoro rok a do budoucna už máme naplánovaný domeček, zahrádku, bazén…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama