Blog pro ženy s dětmi i bez nich, ale i pro muže

Svatební rituál nebo život na psí knížku

22. března 2006 v 14:40
"Bude mi třicet, mám přítele, vztah trvá už dva roky a nyní plánujeme společný život." Tak by asi uvedlo svou situaci v současné chvíli mnoho mladých párů. Přemýšlejí o společném bydlení, o dětech a tak dál. Prostě o všem, co společný život obnáší. Až potud nic neobvyklého. S ničím nejsou problémy, jen v jednom zdánlivě naprosto jasném bodě se nejsou schopni domluvit. "Budeme spolu žít na psí knížku nebo si navzájem upíšeme svůj život?"
Jeden z partnerů se nechce "vázat". Je to jen papír a na našem vztahu nic nezmění, zní častý argument, na který se zdá být pouze jediná odpověď: Když je to jen kousek papíru, tak proč ho nepodepsat? Ta romantická situace, kdy muž požádá ženu o ruku, a pak jdou s kyticí totéž oznámit rodičům, pomalu ustupuje civilnější formě. Lidé spolu často žijí od počátků vztahu a žádost o ruku a svatba se pak jeví jako formalita. Přesto se i dnes najdou asi především ženy (ale nechci mužům křivdit), které by rády zažily svatbu se vším všudy, ani ne tak proto, aby si partnera "uvázaly", ale spíše pro ten dojemný den, kdy jsou (většinou) středem pozornosti, krásné a rozechvělé, v načechraných šatech, samá krajka, samá výšivka, voňavé, úžasné... Je to pro ně důkaz, že o ně partner opravdu stojí, je to den, kdy jim je vzdán pomyslný hold... A najednou přijde situace, kdy spolu prostě budou žít dál jen s tím, že si řekli, že je to napořád. Žádná romantika, žádné chystání, nervozita a těšení zároveň. Až si budou kamarádky ukazovat svatební fotky, ony nebudou mít nic.
Nebudu se tu věnovat lidem, kteří se shodli na volném svazku, ani o těch, kteří zvolili malý obřad, ale přece jen obřad. Jde mi o ty, kterým jejich rozdílný pohled na věc neumožňuje začít společný život "na vážno" bez úkorných pocitů.
Častým důvodem pro odmítání obřadu jsou příklady z okolí. Mnoho spolužáků či známých je rozvedených, mnozí z nich se rozvedli dokonce velmi brzy po svatbě. Obava, že to "potká i nás" je velmi silná. Když není svatba, je případný rozchod jednodušší. A když to bude klapat, není nutné cokoli měnit.
Manželství je vlastně smlouva a už to slovo má v sobě závazek. A závazek, to je skoro jako svazovat třeba provazem. A provaz znamená připoutání, jsme tu (měli bychom být) napořád, věrně v dobrém i zlém. A to je velká odpovědnost, které se mnozí bojí. Že to nakonec nevyjde a oni ublíží sobě i partnerovi...
Co je tedy správné a co ne? Ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, zda máme na vztah papír. Když začneme plánovat společný život, měli bychom být odpoutáni od svých rodičů a měli bychom si být jisti, že jsme si volnosti užili dost a nyní chceme kráčet po boku partnera a obětovat mu část své nezávislosti. Pokud často přemýšlíme o tom, co našemu konání řekne maminka nebo tatínek, ještě nejsme zralí pro partnerský či manželský svazek a tak to asi nebude moc klapat. Stejně jako v případě, že se nechceme vázat, chceme být i nadále volní a užívat si svobody. Ani v tomto případě nás papír nedonutí podřídit se.
Důležité je, aby se partneři byli schopni dohodnout, třeba udělat i ústupek, ale tak, aby ani jeden z nich nevstupoval do svazku s pocitem křivdy. Pokud partnerka očekává svatební obřad a ten nebude, bude stále cítit mírnou hořkost, která se časem může stupňovat. Stejně tak pokud partner svatbu v žádném případě není ochoten akceptovat a přece k obřadu dojde, bude se cítit zavřený do pasti a bez možnosti projevit svou vůli. Ve vztahu by měl být nejen prostor pro kompromisy, odpovědnost, laskavost a úctu k druhému, ale také by tam měl mít své místo humor, občas by se něco mělo udělat naprosto spontánně, hravě. Pokud tohle vědí oba partneři, jsou schopni se dohodnout na čemkoli, ať s papírem nebo bez něj.
Předmanželské smlouvy
Když se dva lidé vezmou, je z právního i společenského hlediska mnoho věcí jednodušších. Patří k sobě a všichni to tak berou, ať na úřadech či například v nemocnici. Když se dva lidé rozhodnou žít ve volném svazku, není mnoho věcí z hlediska úředního bohužel samozřejmostí. Ale v jednom i druhém případě je to vztah dvou lidí a každý z nich do něj vstupuje s určitými představami a očekáváními. Dohodnou si určitá pravidla, kterým můžeme říkat nepsaná smlouva. U nás je tato forma obvyklejší. Na počátku vztahu všichni věříme, že naše láska přetrvá věky. Uzavírání písemné smlouvy má v našich očích blízko k obchodu. Ale jakýpak obchod a jakápak smlouva, když se bereme z lásky!
Předmanželské či manželské smlouvy, tak obvyklé v anglosaském světě, mohou být a často i jsou právně ošetřeny, někdy jsou tam brány ale jen jako psychoterapie. Již při sestavování smlouvy se totiž ukáže, jak dobře jsou schopni dva lidé spolupracovat, zda jsou ochotni dělat kompromisy, co jsou jejich priority, jak velmi partnerovi důvěřují. Těchto vlastností musí být na obou stranách stejně, protože prosazovat svou vůli na úkor druhého ve vztahu dlouho nelze. A pokud se tak děje dlouhodobě, pak už jistě nejde o fungující vztah. A právě tyto charakterové rysy vystoupí do popředí již při sestavování smlouvy a někdy se tedy stane, že plánované společné soužití skončí již v tomto bodě.
Samozřejmě, že nic nelze brát dogmaticky, jsou svazky, které fungují dobře i bez jakékoliv smlouvy, jiní lidé, kterým se manželství z jakéhokoli důvodu rozpadlo, by vám zase řekli, že kdyby měli předmanželskou smlouvu, ušetřili by si mnohé tahanice u rozvodového řízení, spoustu stresů, jejich děti by tolik netrpěly neustálými dohady a hádkami a v neposlední řadě by i vztahy rozvedených manželů mohly být přátelštější... Žádná smlouva není zárukou dobrého vztahu, ani žádný vztah nevybuduje, manželský nebo partnerský. Jenže na druhé straně by společné soužití dvou lidí mělo trvat přinejmenším velkou část zbývajících let, nikdo plánuje vzájemný život na dvouletky či pětiletky. A za tu dobu se může stát mnoho věcí, okouzlení a žhavá láska se vytratí, stejně jako tolerance a úcta... Pak jsou všechny snahy o domluvu těžké, ke kompromisům není ochota...
Jakýkoliv vztah nemůže být spontánní a ničím neomezený po léta, je třeba brát v úvahu, že musíme přijmout za své i určité závazky a dodržovat pravidla. Ať už psaná nebo nepsaná.
Autor: Dalmatika
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama