Blog pro ženy s dětmi i bez nich, ale i pro muže

Byl jsem přitom - otec u porodu

18. dubna 2006 v 11:58
Nejdřív jsme mu říkali Fazole, pak Von a nakonec Max. Začal měnit můj život už v době, kdy rostl v břiše: donutil mě chodit na předporodní kurzy, ačkoli jinak kolektivní dovzdělávání moc nemiluju. Pouštěli nám tam ale zábavné filmy, vařili čaj a utvrdili mě v názoru, že Maxe musím osobně přivítat.
"Jo, chci u toho bejt, to je jasný," říkal jsem kamarádům. Někteří přikyvovali, jiní varovně zvedali prst: "Účast při porodu je spolehlivá antikoncepce, kamaráde, až uvidíš všechnu tu krev a ještě horší věci, na sex fakt nebudeš mít náladu - jako na sex s matkou tvýho dítěte, abys rozumněl." Nebo: "Já od tý doby souložím jenom potmě, ten orgán za světla už fakt nechci vidět." A ještě jinak: "Chlap u porodu nemá co pohledávat. Běž do hospody a pak si počkej až brnkne, jak to bylo vždycky. V těchhle věcech ženská potřebuje soukromí." Vyslechl jsem, zauvažoval a zamítl. Risknu to. Až Max bude v konečné stanici těhotenství vystupovat, zaslouží si, abychom na něj čekali oba. A kromě toho nechci, aby ho při vážení a poměřování omylem vyměnili. "Díky za varování chlapci, ale já do toho jdu," odpovídal jsem a čas se kulil k termínu.
Jednatřicátého března ráno odborníci při pravidelné kontrole usoudili, že porod může nastat během příštích čtrnácti dnů. Večer v půl desáté si ještě poslechli Maxovo srdce a poslali nás domů. O dvě hodiny později se městem k porodnici řítilo auto, na jehož zadním sedadle se válela krásná břichatá žena a v pravidelných intervalech řvala bolestí.
"Zvedněte ten klandr, kurva, my už tady rodíme!" povzbudil jsem rozespalou obsluhu pruhované závory. Porodnice vypadala pustě a budoucí matka v minutových intervalech ječela jako o život. Kde zůstal sehraný tým s nosítky na kolečkách? Mačkal jsem všechny zvonky v dosahu, až se dveře bílé jeskyně otevřely a vpotáceli jsme se na příjem. Sály nejsou, budeme rodit tady, v ordinaci. Naštěstí dorazila i jedna z hodných paní z porodního kurzu, aby dohlédla na přirozený chod věcí. Takže i s místním personálem jsme zůstali tři, plus dva v jednom.
A pak to začalo. Poloha vsedě, K. se mě drží za ruku. Poloha ve stoje, K. mi visí na rameni a druhou rukou objímá hodnou paní. Poloha vleže, K. už je dávno v tranzu, stahy příšerně bolí a ryk se stupňuje. "Ne, já už nechci, to bóóólííí!!!" Od oddělení rizikového těhotenství nás dělí jen tenké dveře a já nepochybuju, že tamní chovanky hrůzou poulí oči do tmy. Polohy se střídají, urovnávám žíněnku, plíny, podávám vodu a taky jsem v tranzu. Všechno vypadá úpřesně tak, jak mě varovali. Je to velmi krvavé a násilnické, jako naturalistický akční thriller.
Objevilo se něco bílého. "Už vidím vrchol hlavičky," informuje mě porodní asistentka a chválí K. že to zvládá úžasně, je úplně skvělá, ale dítě zůstává dlouho těsně u východu a asi se mu to moc nelíbí. Chtělo by to míň křičet a víc tlačit. Zápas už trvá skoro dvě hodiny, adrenalin se mi vaří vzrušením, porcí strachu a obdivem k nastávající matce. "Tak naposledy a už to budeme muset nastřihnout," rozhoduje porodní asistentka. "Aaaah!" no, na další pokus se to podařilo, jako ve filmu.
Max to nakonec zvládl, i když s boulí na hlavě. Je venku, bílý, trochu zakrvavený, lehce oslizlý, ale zdravý. Dívá se na mě, vypadá zvědavě. Čau Maxi. Mám ho u sebe, dokud se K. nevzpamatuje, jsem u něj, když ho váží a měři, výměna nemá šanci. Znám všechny podrobnosti jeho tváře. Zůčastnil jsem se Počátku. Viděl jsem všechno a zblízka, bylo to jako ztráta panictví. K ránu odcházím dlouhou chodbou a... STŘIH
Druhý den jsem je oba našel na pokoji už umyté a naleštěné, jako z reklamy. A věděl jsem, že tohle by nebylo to pravé první setkání.
P.S.
Nechci předbíhat, ale myslím, že varování sexuálních pesimistů se nepotvrdí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama