Blog pro ženy s dětmi i bez nich, ale i pro muže

Dáte na první dojem?

12. dubna 2006 v 12:07
Při seznamování s cizím člověkem se každý z nás stává psychologem amatérem. Nová kolegyně v práci, nový přítel, nová učitelka našeho dítěte. Budeme se s nimi pravidelně stýkat, chceme s nimi dobře vycházet. Podvědomě je testujeme, diagnostikujeme a hodnotíme. Snažíme se odhadnout, jací jsou, co od nich můžeme čekat. Mnohdy jim však přisuzujeme vlastnosti, které vůbec nemají, očekáváme od nich něco, co oni vůbec nenabízejí. Proč se ve svých soukromých "diagnózách" tak často mýlíme?
Výzkumy dokazují, že si úsudek o svém protějšku uděláme obvykle během prvních pár minut. Zhodnotíme jeho oblečení, účes, gesta. Je nám sympatický jeho hlas či úsměv. Uvědomíme si příjemnou vůni parfému. Schůzka naslepo či náhodná známost z diskotéky, během několika minut a pár zdvořilostních frází už obvykle cítíme, zda přeskočila pověstná jiskra vzájemné sympatie. Kouzlo prvního dojmu ale nepůsobí jen v počínajících partnerských vztazích.
Dvě strany mince
Do zaběhnuté kanceláře nastoupila nová pracovní síla. Říkejme jí třeba Klára. Křehká drobná blondýnka s perfektní postavou a dokonalou pletí. Téměř nenalíčená, v jednoduchých šatech, bez šperků a doplňků. Povinné představování kolegyním jí bylo zjevně nepříjemné, snažila se mít všechno rychle za sebou. Její podání ruky připomínalo legendární leklou rybu, uhýbala očima. Během dopoledne už s nikým nepromluvila, na obědě si sedla k vzdálenému stolu v rohu jídelny zcela mimo dosah a doslech svých nových kolegyň. Ty měly tedy ideální podmínky pro výměnu názorů na "tu novou". Nad jídelním stolem pak poletovaly přívlastky nafoukaná, povrchní, nepřátelská. Mimo téma samozvaných soudkyň nezůstal ani fakt, jakýmže způsobem ona kráska získala tak prestižní místo.
Klára nastupovala na nové místo po tříleté mateřské. Má dvojčata. Manžel většinu času mimo domov, babičky daleko. Ráno se nestihla ani nalíčit. Úprkem do školky a pak "hurá" do nového zaměstnání. Pro odmalička plachou a nejistou Kláru byl tento den pořádnou zkouškou nervů. Nebála se nové práce. Během mateřské s firmou externě spolupracovala a díky tomu dostala i místo. Děsila ji představa společné kanceláře s dalšími třemi kolegyněmi. Klára jako ukázkový introvert navíc postrádající typicky ženské zájmy a tím i témata hovoru čekala nejhorší. Kradmé úšklebky a špitání jejích nových spolupracovnic ji jen utvrdily, že bude lepší se stáhnout a počkat, jak se všechno časem vyvine.
Nebezpečné škatulky
Popsaný příběh je ilustrací působení předsudků, škatulkování a jevu, kterému psychologové říkají haló efekt. Klářiny kolegyně se nechaly zmást prvním dojmem. Podlehly otřepanému klišé o hloupých blondýnách získávajících výhody jen díky svým hlubokým modrým očím, výstřihům a minisukním. V důsledku toho Kláru automaticky odsoudily. O její "špatné" povaze je navíc ujistil nedostatek vřelosti a vstřícnosti během seznamování. Záludnost haló efektu tkví v tom, že síla prvního dojmu dlouho přetrvává a nedovoluje bližší poznání druhého člověka. Soudíme rychle, ale své názory pak bohužel měníme velmi pomalu.
Podobně omylná ale byla i Klára. Preventivně předpokládala, že její zájmy určitě nebude sdílet žádná z nových kolegyň a v nedostatku sebevědomí tak usoudila, že pro ně nebude ničím zajímavá. Zařadila své kolegyně do škatulky "typická žena" zahrnující výměnu kuchařských receptů, prohlížení módních časopisů a sledování seriálů. Nebylo v tom opovržení, spíše nejistota a pocit, že ona je ta divná, s níž je těžké vyjít.
Touha po harmonii
Nezasvěcený pozorovatel by mohl říci, že odborníky na škatulkování jsou právě psychologové. Vždyť co jiného je psychologická diagnostika? Dělení lidí na introverty a extroverty nebo psychopaty a neurotiky. Co psychologický test, to škatulka. Odpovíte na pár otázek a psycholog rázem odtuší, jaké jsou vaše motivy, vaše typické osobnostní rysy nebo míra inteligence. Opak je pravdou. Od podobně popisné diagnostiky dává každý dobrý psycholog ruce pryč. Důraz se klade na jedinečnost každého člověka (klienta, pacienta) a popis jeho vlastností je jen jedním z kamínků do mozaiky terapeutického vztahu.
Běžně však zjednodušující škatulky používá každý z nás. Podvědomě toužíme po pořádku a harmonii. Potřebujeme předvídat události. Sledujeme předpověď počasí a politické prognózy, věříme horoskopům, necháváme si předpovídat budoucnost. Tím, že si někoho zařadíme do škatulky, mu přisoudíme určité vlastnosti a očekáváme od něj určité chování.
Obtížné břemeno
Od škatulek není daleko k nálepkám. Ideálním prostředím pro jejich vznik je například školní třída. Premiant třídy, záškolák, žalobníček, pětkař. Každá nálepka má hodnotící aspekt. Někdo někoho posuzuje a označí. A je-li tímto soudcem nějaká autorita (ať už učitel nebo nepsaný vůdce třídy), stane se nálepka obecně uznávanou. Pro svého nositele pak často bývá nepříjemným břemenem. Zcela zjevné je to u nálepek negativních.
Je-li dítě v první třídě označeno jako pomalé, těžkopádné a nedostatečně bystré "slabý žák", jeho případný úspěch bude považován za podivnou souhru okolností, kdežto neúspěch bude přijímán zcela automaticky. Potrápit může ale i nálepka jednoznačně pozitivní. Dozvíte-li se, že "studentka vašeho formátu" nebude mít s vypracováním seminární práce jistě žádný problém, budete se pravděpodobně snažit očekávání profesora vyhovět a odvést perfektní dílo. Podobně vás může tlačit k dokonalosti i váš manžel šířící mezi svými známými zvěsti o vašem kuchařském umění a pořádkumilovnosti "dokonalá žena". Příprava jeho narozenin, na níž pozve desítky svých nejbližších přátel se pak pro vás stane noční můrou. Tedy pokud nedokážete být bohorovně nad věcí a servírovat ke kávě zákusky z nedaleké cukrárny.
Nálepkování, škatulkování i podléhání prvnímu dojmu více méně patří k lidské přirozenosti. A je jen na nás, nakolik tuto přirozenost necháme vítězit nad zdravým rozumem. Nakolik se dokážeme bránit předsudkům, zjednodušování a zbrklým soudům. Největší překážkou v poznávání a pochopení druhého člověka jsme my samotní. Podvědomě u druhých hledáme to, co nám chybí, promítáme do nich své zkušenosti nebo sny. Proto bývá někdy tak kruté rozčarování z lásky na první pohled. Opatrnost v hodnocení lidí kolem nás se vždycky vyplatí. Nemusíte být psychologem ani oplývat zázračnou schopností čtení myšlenek. Nejlepší devizou pro dobré vztahy je úcta k jedinečnosti každého člověka, respekt a tolerance.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama