Blog pro ženy s dětmi i bez nich, ale i pro muže

Zlatá klec - 2. kapitola

29. dubna 2006 v 14:57 |  Má tvorba
Právě bylo 4,05 ráno a budík vyzvání a vyzvání, dokud ho nezaklapnu. Je právě středa , tedy polovina týdne a v práci na mě čeká plno práce. Mám napsat a vyplnit plno tabulek , udělat seznamy pracovníků, sepsat potřebné kancelářské potřeby a to ani nemyslí na kontrolování úkolů ředitele, vyřízení a zapsání pošty, apod. No prostě takový normální pracovní den. Ale jinak mám tu práci ráda. Baví mě, až na to vstávání...
Ještě musím před odchodem do práce vynést smetí , nachystat snídani pro celou rodinu a hurá na autobus. Ještě minutu a už by mi ujel. V práci jsem před šestou, akorát tak stihnu nachystat program ředitele na dnešní den. Samé schůzky a vyřizování. První schůzka je už v sedm ráno. Přijede jeden inženýr ohledně spolupráce s dodavatelskou firmou.
"Dobré ráno, paní Jano" zdraví mě ode dveří šéf, který zase přišel trochu později, což mně samozřejmě moc nevadí. "Dobré ráno" odpovím. "Na stole již máte nachystané podklady pro dnešní schůzky. První začne v sedm, pane řediteli." "Děkuji, mám tam i ten pozměněný ceník? Budeme ho potřebovat k tomu prvnímu jednání, je to moc důležitá schůzka a pan inženýr nemá rád nepřipravené materiály k jednání " zeptá se. "Ano máte ho hned nahoře" přikývnu.
Pak se ponořím do tabulek , které musím odevzdat hned po sedmé vedoucímu. Ani si pak nevšimnu, že ve dveřích stojí sympatický, vysoký , pěkně oblečený asi třicetiletý elegán, který na mě kouká a přitom se moc podezřele usmívá. Jak dlouho už tam stojí? A ten úsměv, jako kdybych už někde viděla..
"Dobrý den, přejete si?" prolomím ticho. "Ano , dobrý den, slečno , jsem Drahý , jdu k panu ředitelovi." odpoví zvláštně přislazeným hlasem. "Ano očekává vás, prosím jděte dál. A mohu vám ještě nabídnout kávu nebo čaj? " ptám se jako pokaždé, ale teď ani nevnímám obsah mých slov. "Prosím kávu, slečno, jste slečna, ne?" začne vyzvídat. "Běžte dál, kávu vám hned donesu" obcházím odpověď obklikou.
Jednání začalo a já v kuchyňce připravuji kávu. Nevím, ale nemůžu vymazat z mysli ten jeho pohled, ten jeho zvláštní úsměv, kde já ho už viděla? Klepou se mi ruce, doufám, že tu kávu nevyleji , jako tenkrát. Bylo zrovna představenstvo a já nosila zákusky , chlebíčky , kávu a minerálky. Byla jsem už tak naběhaná, že když mi upadl cukr z talířku , tak jsem ho instinktivně chtěla zvednout a přitom vylila předsedovi kávu rovnou do klína. To byla ale ostuda, ještě teď z toho hanbou červenám, když si na to jen vzpomenu. No jo každý si myslí, že asistentky roznášejí jen kávu a nic jiného nedělají. A pak když i tu kávu vyleji, to abych se pak šla někam zahrabat pod zem.
Odnesla jsem tu kávu a naštěstí bez pohromy a mohla pokračovat v práci. Koukám do počítače a nic nedělám. Koukám na čísla , ale nic mi neříkají, ach jo , nevím co to se mnou dneska je. Tak si jdu uvařit čaj, abych si trochu vyčistila hlavu od těch čísel. Ale už tu je vedoucí a ptá se po těch tabulkách, které podle něj měly být hotovy už před čtvrt hodinou. To se mi dlouho nestalo, abych svou práci nestihla včas odevzdat. Přislíbím odevzdání do patnácti minut a tak si tedy musím pospíšit.
Opravdu se znovu ponořím do práce a těsně před vytisknoutí tabulek návštěva odchází . "Nashledanou slečno, doufám, že se opět uvidíme" odchází "elegán Drahý" z mé kanceláře. "Nashledanou " odpovím prostě a dál se věnuji své práci. Tedy věnuji, spíše se snažím.
Pracujte, když vás sledují ty nejpronikavější modré oči, které jste kdy viděla. Když slyšíte svoje vlastní bušení srdce, které přehlušuje váš dech.
Když odešel, cítila jsem zvláštní stesk , ale zároveň i velkou úlevu, která se nedá popsat. Nebyla to radost ani smutek, tak něco mezi tím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama